Babi? (opraveno)
Stála jsem na jednom Londýnském předměstí. Věděla jsem, že dům, který chci najít, je pod ochranou několika kouzel a zaklínadel. Vystoupala jsem po schodech a odemkla si vlastním klíčem. Zavřela jsem za sebou dveře a křikla jsem. "Ahoj, babi, už jsem doma." Pověsila jsem si kabát a slyšela naštvaný hlas paní Blackové, babi Blackové. "Co se děje?" Zrovna jsem dokončila otázku a ze dveří do jídelny spěchal muž. Zarazil se kousek přede mnou. Namířil na mě hůlku. Nechala jsem ruce podél těla a narovnala jsem se tak, že si musel myslet, že si chci hrát na žirafu. "Zabij ho!" Křičela na mě babi. "Kdo jste?" Byla to obyčejná otázka, nebyla v ní žádná hořkost ani nic podobného. "Já se Vás ptám na totéž. Měla byste mi odpovědět, protože já jsem tady ten, kdo má hůlku." Trochu jsem pozvedla obočí. "Chlapi." Povzdechla jsem si a předstírala jsem, že se otáčím k odchodu, ovšem zároveň jsem muže odzbrojila neverbálním kouzlem a letěla ke mně jeho hůlka. "Zabij!" "Máš ještě nějakou radu, babi?" "C-Co si to…“ „Dobrou." Závěsy okolo obrazu se zatáhly. Levou rukou jsem muži naznačila, aby se vrátil do jídelny. Muž mi opravdu nastavil záda a vrátil se do jídelny. Posadil se do čela stolu a pozoroval mě černýma očima. Obešla jsem ho a položila jsem jeho hůlku před něj na stůl. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se znovu a ustoupila dál od hůlky. On se podíval na mě a pak na svou hůlku, ležící kousek před ním. "Sirius Black." Odpověděl a natáhl se pro svou hůlku.
Obrátila jsme se vstříc dveřím do chodby. Otevřela jsem je a došla jsem až k červeným závěsům, za kterými byl obraz pani Blackové "Strýček nevypadá jako mrtvola." Pronesla jsem naštvaně, když jsem roztáhla závěsy. "Je to zrádce, pro nás je mrtvý." "Dík, babi." Mávla jsem ledabyle rukou a obraz s babi jsem teleportovala z Grimmauldova náměstí. Otočila jsem se na strýčka, stojícího ve dveřích do jídelny. "Čím jsi zradil? Nepřišel jsi na pánovo zapískání?" Sirius se usmál. "Tak nějak, ale já na jeho zapískání nepřišel nikdy." Náhle se tam někdo přemístil ve smrtijedském oblečení. Poznala jsem ho, byl to profesor v Bradavicích, Severus Snape. "Jak?" Dostal nově příchozí ze sebe a vytáhl hůlku. "Napíšu sovu." Řekla jsem do prostoru a přemístila jsem se.
"Kde jsi byla?" "V lese, v baru, chceš jmenej seznam?" "Proč jsi podrážděná?" "Neřeš to, Luciusi, ano?" "Višnu, co se stalo?" "Nic jen jsem potkala někoho…“ Sakra co mu mám říct? "Kdo mi kdysi ublížil." "Chápu, nechceš se o tom bavit." "Správně a teď když dovolíš, tak si půjdu lehnout." Obrátila jsem se a zmizela jsem ve dveřích svého pokoje.
Drahý strýčku,
odpusť mi, že jsem proti tobě použila své moci.
Velmi se omlouvám a upřímně doufám, že mi odpustíš.
S láskou
Višnu
PS: Chtěla bych se sejít.
To jsem poslala Siriusovi po svém fénixovi. Odtáhla jsem závěs, za kterým jsem schovávala obrovské zrcadlo. „Višnu, koho si mi to sem poslala?!“ „Babičku, promiň, Alriku, ale strýček by se z ní brzy zbláznil.“ „Tak teď se pro změnu zblázním já.“ Pronesl. „Nepřeháněj, zlato.“ Pak už jsme se bavili jen o právě probíhajících válkách, tedy také o Lordu Voldemortovi. Zatáhla jsem závěs a šla si lehnout.
Objevil se přede mnou fénix. „Co se děje, Fawkesi?“ Fénix něco zaskřehotal. „Co?“ Fawkes zaskřehotal znovu, ale tentokrát to znělo dosti naléhavě. „Jdu tam.“ Řekla jsem a vyhrabala jsem se z postele. Oblékla jsem si dlouhé černé šaty. „Můžeme jít.“ Oznámila jsem a Fawkes nás přemístil. Přenesl mě na zahradu jednoho domu, který právě podléhal plamenům. I přes praskání ohně jsem zaslechla zvuky boje. Obešla jsem dům a tam na náměstí....