Seznámení se s Fénixovým řádem
Dívka se obrátila k cukrárně. Opět se na Příčnou přemístila skupina lidí. Nezastavila se, věděla, kdo jsou, ale nechtěla s nimi mluvit. Překonala poslední metry, které ji dělily od obchodu s různými laskominami. Vzala za kliku, ale bylo zavřeno. Ve tváři jí byl najednou znát smutek. Trochu ustoupila, zavřela oči…, pak se dveře otevřely a k dívce se přibližoval vznášející se pohár se zmrzlinou. Vzala si pohár a zabezpečila dveře. Otočila se a usedla do jednoho proutěného křesla na terase v Příčné. Na okamžik odložila pohár a začala psát na kus pergamenu, který se před ní objevil.
Odpusťte,
ale mrzelo by mě, kdybych po překonání tak velké vzdálenosti,
nedostala to, pro co jsem si přišla. Udělala jsem si pohár citronové zmrzliny.
Velmi spokojený zákazník
P. S.: Přikládám jeden galeon na zaplacení výloh.
Dopis i peníze, pak nechala zmizet k pokladně do cukrárny. Koutkem oka zahlédla hůlku, kterou na ni někdo mířil. Nedala to však najevo a uždibla si ze zmrzliny. Kulhajícího muže s napřaženou hůlkou, s každým okem jinak velkým a bez poloviny nosu, zahlédla jen letmo. S chutí se věnovala svému osvěžení. Kdo jste a co tu děláte?“ Zvedla pohled. Ano, byl to pajda. „Jím citronovou zmrzlinu.“ Neodpověděla na první otázku a pokračovala v pochutnávání. „Alastore, ne.“ Pajda, který na ni chtěl poslat nějaké kouzlo, byl zastaven stříbro-vousým dědulou. Děda a muž, kterému už prosvítaly šediny si sedli okolo krásky. „Slečno, co tu děláte?“ nevěřícně se na dědu podívala, ale i přes to že pochybovala o jeho psychickém zdraví, zopakovala. „Jím citronovou zmrzlinu.“ „Sakra, neříkal, že Smrtijedi chtěli zaútočit na Příčnou?“ ´Správně, Alastore, CHTĚLI.´ Prolétlo jí hlavou. „Promiňte, slečno.“ Oslovil ji mladý muž se šedinami. „Jsem Remus Lupin.“ A natáhl k ní pravou ruku. Změřila si ho pohledem, pak si sundala prstýnek z pravé ruky a stiskla tu Remusovu. Vyměnili si úsměv.
Remus nechápal, proč si sundala ten prstýnek. „Protože je stříbrný.“ Zamumlala, nasadila si ho zpět na ruku a máchnutím nechala vypařit pohár. Kráska vstala a otočila se k odchodu. Do cesty jí však vstoupili dva členové řádu, muž a žena. „S dovolením.“ Chtěla projít. Ten černý muž jí popadl za ruku a vmáčkl jí do nejbližšího proutěného křesla. „Kyngsley, tohle snad není nutné!“ bránil ji Lupin. Alastor přikulhal blíž. „Slečno, co tu děláte?“ Protočila oči v sloup a začala mlátit hlavou do stolu před sebou. Když se praštila asi po desáté, opět se narovnala a zeptala se. „Přejete si?“ „Co tady děláte?! Jak to, že nejste ve škole, jak to že jste na Příčný sama, když na tý je vždycky spousta lidí?“ Už to nevydržel s nervama Alastor. Podívala se mu od očí. „Maminka říkala, že se nesmím bavit s cizími lidmi.“ Tím pajdu úplně dorazila, už se neovládal. Napřáhl se, aby krásce vrazil facku. Opět ho, ale zastavil stříbro-vous. „Alastor má pravdu, slečno, měla byste odpovědět.“ Dívka se na dědu podívala. „Bezejmenní mají právo jen na jednu otázku a vy oba už jste ji vyčerpali.“ Vstala a chtěla zase odejít. Ten černoch ji ale znovu zastoupil cestu. „Neodejdete, dokud neodpovíte.“ Pronesl Pošuk klidně. „Vážně?“ optala se a rozešla se za jediným mužem, který jí prozradil své jméno. „Mrtví mi dali úkol.“ Začala, a pak mu pošeptala. „ A já ho předávám tobě. Vyřiď pozdravy Náměsíčníkovi a Tichošlápkovi od Dvanácteráka.“ Nevěřícně se na ni díval. „Neptej se jak, prostě je to tak.“ Po této větě s prásknutím zmizela.
XXX