Přemístila jsem se na Příčnou ulici, potřebovala jsem k Madam Malkinové pro šaty na banket. Právě jsem vycházela z jejího obchodu, když tu se tam zjevili smrtijedi. Lidé se přemisťovali z ulice. „Vydej nám ten artefakt. Vydej nám srdce Midianu a nic se ti nestane.“ Lucius mě chytil za zápěstí. „Pusť mě!“ Vyjela jsem na něj ostře, ale on mě nepustil, ba naopak svůj stisk ještě zesílil. V tu chvíli jsem nás asistovaně přenesla přímo do trůnního sálu Pána zla. Jelikož s tím náhradní tatínek nepočítal, skácel se k zemi. Založila jsem si ruce na prsou. „Tví smrtijedi jsou neuvěřitelně drzí.“ Konstatovala jsem suše. „Vydej mi srdce Midianu.“ Rozkázal Pán všeho zla. „Vydej mi srdce Midianu.“ Pitvořila jsem se na něj. „Nic jiného tě nezajímá.“ Zaútočila jsem slovně. Lucius zalapal podechu, takové chování u mě nikdy neviděl. „Přiveďte ho!“ Promluvil Pán zla. Hlavními dveřmi vešli dva smrtijedi a mezi sebou vláčeli zbědovaného člověka. Tady jsme se nikdy neviděli, ale v jiném prostoru a čase, …. „Proč bych ti měla dát zbraň, se kterou můžeš zabít miliony lidí, výměnou za člověka, kterého ani neznám?“ „Třeba proto, že je to nejlepší přítel tvého strýce.“ „Fakt?“ Dělala jsem nechápavou. „Takže já mám strýce? A kdo to je?“ Předstírala jsem hloupost. „NEDĚLEJ ZE MĚ IDIOTA!“ Rozeřval se Pán Zla. Obrátila jsem se k němu zády a zamířila jsem k vězni mezi smrtijedy. Zakuklenci ho pustili k mým nohám. Vyčarovala jsem okolo nás krystaly, a pak jsme zmizeli do mého sídla. Uložila jsem toho muže do své postele a jednoduchým kouzlem jsem jej uspala.
Drahý strýčku,
prosím, nestrachuj se o svého přítele, Remuse Lupina. Je v dobrých rukou.
Jak jistě víš, chytil jej Pán zla. Ale nyní je již u mě. Vyléčím mu zranění, která utrpěl a doručím jej na hlavní štáb Fénixova řádu.
Počítám s tím, že bude v pořádku už za 3 dny, prosím, zařiď, aby v pátek o půlnoci nebyl nikdo v jídelně.
S pozdravem
Višnu
Otočila jsem se na muže za sebou, vzpouzel se na posteli, protože na něj svítila luna, která právě byla v úplňku. ´Sakra´ Zaklela jsem v duchu. A vrhla jsem se k muži na posteli. Mé dlaně spočinuly na jeho hlavě a já ponořila svou mysl do té jeho. Jakoby se přede mnou pral muž s vlkem. Ovšem i vedle mě seděl vlk. Ano, jsem vlkodlak, ale ovládám lakajské přeměny, tak to nikdo nepozná. Oba jsme vyrazili, já i moje vlčí polovička. Wolfi skočil na Remuse a já jsem chytila pod krkem jeho vlka. „Žijete v jednom těle už dlouho, vážně se nedokážete dohodnout? Rvete se tu jako štěňata.“ To asi upoutalo vlkovu pozornost, kdybych řekla haranti nebo něco podobného, nemělo by to takový efekt. „Nech ho vládnout a já ho naučím být Lakajem.“ Slíbila jsem a propustila jsem vlka ze svého sevření. I Remus už byl svobodný.
Bez jediného slova jsme se s Wolfim vrátili zpět do našeho těla. Remus na mě upíral pohled „Jak?“ Zachrčel. Na stolku se objevila sklenice vody. Přiložila jsem její okraj k jeho rtům. Začal hltavě pít. „Pomalu, nikdo Vám to nevypije.“ Usmála jsem se. Když dopil celou sklenici, tak znovu zopakoval svou otázku „Jak?“ „Jsem vlkodlak stejně jako Vy.“ Vstala jsem a zadívala jsem se z okna. „Kdo jste?“ Promluvil namáhavě znovu. Podívala jsem se na něj smutnýma očima. „Přítel.“ Povzdechla jsem si. „Jak jsem se sem dostal?“ Cítila jsem, že mi nevěří a ty otázky se mi taky vůbec nelíbily. „Věznil Vás Lord Voldemort. A chtěl mě vydírat, abych mu prozradila...“ Zastavila jsem se. „Zadívala jsem se mu do očí. „Dalo by se říci, že jsem Vás od Pána zla unesla.“ „Já Vám, ale nic neřeknu.“ „To ani nechci, pane Lupine.“ Nevěděl, co si o mně má myslet. V pokoji se objevil fénix. „Mohla bys tohle doručit strýčkovi?“ Fénix zazpíval, uchopil dopis do zobáku, a pak ho pohltily plameny. „Co tedy ode mě chcete, když ne informace?“ Vyptával se dál. „Vůbec nic.“ Zraňovalo mne, když si o mně myslel, bůh ví co. Remus se začal svíjet na posteli. Přivolala jsem jeden lektvar a obrátila ho do něj, do tří vteřin byl v klidu. „Děkuji.“ Zašeptal.
„Omlouvám se, ale budu muset na pár hodin odejít. Trochu jste mi zkřížil plány.“ usmála jsem se. „Vypijte to.“ v ruce se mi objevil oranžový lektvar. „Na co to je?“ Podezříval mě. „Budete po tom spát a nebude se Vám nic zdát.“ Vysvětlila jsem. Sice mi ještě tak úplně nevěřil, ale vypil ten lektvar. „Zabere asi za hodinu. Des?“ Zeptala jsem se do prostoru. Za mnou se objevila skřítka s polévkou. „Jistě máte hlad. Když budete cokoli potřebovat, řekněte o to Desiderii.“ Usmála jsem se zase a odešla jsem do vedlejšího pokoje se převléci do večerních šatů. Vrátila jsem se zpět do ložnice a zahleděla jsem se na něj. Byl tak strašně podobný mému prvnímu manželovi. Ale ten se mi bohužel někde zatoulal. Remusovi jsem dala ruku na hlavu, abych zjistila, jestli nedostal horečku. Nedostal. Odešla jsem na banket, ale každou hodinu jsem se z něj na okamžik přemístila domů. Vážně jsem se o něj dost bála. V jednu ráno jsem se vrátila definitivně. Rozloučila jsem se se svým druhým manželem, naštěstí mě pochopil. Převlékla jsem se do pyžama a ulehla jsem k Remusovi.
Propadala jsem se do temnoty. Padala jsem a padala. Okolo mě svítily hvězdy. Pak jsem se s trhnutím probudila. Byly asi 3 hodiny ráno, takže jsem nespala ani 2 hodiny. Přehodila jsem přes sebe černý plášť a vyšla jsem do temné noci. Proměnila jsem se ve vlka a nechala jsem Wolfiho velet našemu tělu. Běhali jsme, a pak jsme se vrátili do ložnice a ve vlčí podobě jsme si lehli do klubíčka k nohám postele. Remus mě probudil chvíli po sedmé. Vlastně ho vyděsil můj fénix, Natalie. Proměnila jsem se zpět v člověka „Copak, Nat?“ Zazpívala jsem. Fénix mi do ruky pustil 2 dopisy. Jeden byl od Brumbála a ten druhý od strýčka.
Vážená slečno Rahlová, obracím se na Vás s žádostí o pomoc.
Nevíte náhodou o někom, kdo by v Bradavicích chtěl učit Obranu proti černé magii?
Prosím ozvěte se co nejdříve.
S úctou
Albus Brumbál
Dopis od strýčka zněl:
Drahá Višnu,
jsem rád, že jsi pomohla mému příteli od Lorda Voldemorta.
Ale musím tě varovat, je vlkodlak, ale jinak je to fajn chlap.
Buď na něj hodná.
S pozdravem
tvůj strýc Sirius Black
„Děkuji.“ Pohladila jsem Nat po hlavičce. Ta zacvrlikala a přelétla si na bidýlko. „Vy, mladý muži, budete ležet v posteli a pít lektvary.“ Hned se na nočním stolku objevilo 5 lektvarů. Remus se na ně nedůvěřivě podíval. Já jen protočila oči v sloup. Neměla jsem zrovna náladu se sním o tom dohadovat, a tak jsem mu dala do ruky ty dopisy, které mi před okamžikem přišly. Dost vyjeveně do nich hleděl. „Ty jsi...?“ Dostal pak ze sebe. „Dcera Ruguluse Blacka, ano.“ Skočila jsem mu do řeči. „Takže jsi Siriusova neteř?“ „Ano.“ „To ale jsi Blacková, ne?“ „Ano to jsem.“ „Tak, proč je tu napsáno Rahlová?“ Zeptal se a přistrčil ke mě dopis od Brumbála. „Víte, já nejsem jen Blacková. Mé celé jméno zní. Višnu Hathor Lucka Eva Gymiekis Vlček Trefil Lupin Rahl Wolff Black.“ Remus se na mě díval jako na svatý obrázek. „Lupin? My jsme příbuzní?“ Po této otázce jsem se začala tak příšerně smát. „Vlastně ani ne.“ Remus pozvedl obočí. „Co to znamená. Vlastně ani ne? Buď ano, nebo ne.“ Založila jsem si ruce na prsou a zamračila jsem se. "Pane Lupine, musím říct, že se kvůli vašim otázkám cítím jako u výslechu a ne jako ve vlastním domě a ve vlastní ložnici." "Promiňte." "Nezlobím se, chápu Vaši zvědavost, ale teď už vypijte ty dryáky." "Odpusťte, ještě jsem se nepředstavil. Jsem Remus John Lupin, ale říkejte mi Remusi." Usmála jsem se, tak tohle byl můj manžel. Jsem Višnu Lupinová Rahlová Wolffová Blacková Ale můžeš mi říkat Viš, nebo Višnu, jak budeš chtít." A tak jsme se vlastně domluvili na tykání.
"Remusi, nechtěl bys učit OPČM?" "Chtěl, ale někteří žáci a jejich rodiče se bojí, abych je nepokousal." A budu upřímný, chápu je." Posmutněl a kopl do sebe lektvar. "Hm ten je docela dobrý." "Moje výroba..." Usmála jsem se. "Můj manžel tak nesnášel lektvary, tak jsem vymyslela různé příchutě." "To vážně není špatný." Řekl po dalších dvou flakóncích. "Tenhle nechutnej, není moc dobrý, i když voní po růžích." Remus mě poslechl. "Ten poslední jen upíjej, je docela lahodný, ale velmi silný." Poučila jsem Remuse. Najednou jsem se zastavila uprostřed pohybu. Před očima jsem viděla svého manžela v rukou Pána všeho zla. Ubližoval mu! Tak to tedy ne! Ne! Už jsem se mohla hýbat. „Omluv mě.“ Otočila jsem se k zrcadlu za sebou, to rudě zářilo. A pak mě vtáhlo do sebe.
Najednou jsem stála v rohu přijímacího sálu v hradu Pána všeho zla. Remus se tu svíjel na podlaze bolestí. Prošla jsem okolo stojících smrtijedů a namířila jsem své kroky do středu místnosti k manželovi. „Jak se opovažuješ?“ Začal mi tykat Pán zla. „My dva jsme spolu husy nepásli, pane Raddle. Takže nevidím důvod, proč byste mi měl tykat.“ To vyvedlo z míry nejen Pána Zla, ale i jeho smrtijedy. Zatím jsem obešla Remuse a pomohla jsem mu na nohy. Nikdo již nestačil nijak zareagovat a já se přemístila pryč. Ocitla jsem se v Godrigově dole. Bylo to první místo, které mě napadlo. Vstoupili jsme do krásného bílého domu. „Remusi!“ Zvolala Lily. Posadila jsem svého miláčka do kuchyně. „Lily, neměla bys tu někde posilovací lektvar?“ Zeptala jsem se s nadějí v hlase. "To víš, že jo.“ Nalily jsme do něj asi 3 a ještě nějaké další lektvary. Nyní již vypadal mnohem lépe. Rozloučili jsme se a já nás vzala přes zrcadlo domů.
Donutila jsem svého prvního manžela, aby si lehl do postele. Dostal ještě sedm lektvarů, aby byl zdravý jako rybička. Pak jsem se všichni nasnídali, tedy Remus spíše dosnídal. „Dobrou.“ Pověděla jsem směrem k pravé části postele, zatímco jsem Remuse vytáhla z postele. Vypadal, že je v pořádku. Mé sídlo je obrovské a pozemky, které k němu patří, jsou rozlehlé, ale téměř celé pokryté stromy. „Lakajská přeměna je velmi podobná zvěromágské proměně.“ Začala jsem vysvětlovat. „Barvu chlupů neovlivníš, máš v sobě vlka, tak mysli na něj.“ Nařídila jsem šeptem. Na to, že je 10:00 ráno, je docela dost tma. Remus se začal soustředit. Nejdřív se začaly měnit končetiny, takže padl na všechny čtyři. Pak se měnil trup a až pak hlava, ale přestával se soustředit. Vzala jsem ho za zpola proměněné ucho. „Nepovoluj. Soustřeď se, jde ti to fantasticky, tak a nyní nech vlka vládnout. Uvolni se.“ Dokázal to!
A na víc vypadal jako opravdový vlk, byl sice o dost větší, ale to je naprosto v pořádku. I já jsem na sebe vzala vlčí podobu. Oba naši vlci byli šťastní. Proháněli jsme se v lese. K obědu jsme uštvali jednu místní srnu. Její maso bylo opravdu křehké a šťavnaté. Poznala jsem, že už toho má Remus plné tesáky a tak jsem ho přivedla zpět domů. Před bránou jsem mu zase radila. „Nyní se soustřeď na své tělo.“ Trvalo mu to sice asi 15 minut, ale dokázal to. Poslala jsem ho do koupelny a šla jsem za svým miláčkem. Teď jsem to obrátila. Remus dostal lektvar na spaní a manžílka jsem vytáhla z postele. Zašli jsme do pracovny, kde jsme začali vášnivě diskutovat a tudíž si i vyměňovat informace.
K večeří jsme usedli o páté. Domácí skřítci se vytáhli. Ovšem v polovině večeře do jídelny vtrhl nějaký upír. „Má paní.“ Začal a vrhl se k židli, na které jsem seděla. „Co je, Torene?“ Optala jsem se dost příkře, upíři vědí, že nesmí chodit do tohoto hradu a navíc obtěžovat při večeři, no to je drzost nad drzosti. „Prosím, odpusťte.“ Škemral. „Proč rušíš?“ Věděl, že mě štve. „Pán Viktor je mrtvý. A Marcus.“ „Kdo Viktora zabil.“ Přerušila jsem ho. „Ten mutant.“ „Můžeš jít.“ „Ale, paní.“ Odejdi!“ Vykázala jsem ho. „Omluvte mě.“ Zmizela jsem do sklepení.
Procházela jsem se ztemnělými chodbami Pak jsem si to rozmyslela a stanula před hlavním sídlem upírů. Sledovala jsem plameny olizující barokní výzdobu sídla. „Paní.“ Upír mluvil tak potichu, že jej téměř nebylo slyšet. „Ano, Torene.“ Po druhé za tento den. „Pán Marcus on baží po pomstě, už nás několik zabil, jeho touha po krvi je…“ Zastavila jsem jej mávnutím ruky. „Svolej všechny a odejděte do Rumunska.“ „Má paní, my ale nemůžeme opustit…“ „Marcus brzy zemře.“ Oznámila jsem chladně. Toren se mi uklonil a zmizel.
Vrátila jsem se zpátky na svůj hrad. Oba pány jsem nalezla v pracovně, jak se mračí nad jednou partií šachu. Remus s bílými byl na tahu. Vzala jsem jeho střelce a postavila jsem ho na místo jeho černého kolegy. Černý střelec odešel z hracích políček. „Šach mat.“ Zašeptala jsem a pozorovala černého krále, jak se vzteká. Pousmála jsem se a pohladila malou černou figurku po hlavičce. „Příště vyhraješ ty.“ Král si k sobě stáhnul můj prst a jemně ho políbil. Pak mě pustil a uklonil se. Nejen že mi chtěl projevit úctu, ale také to mělo vyjádřit jeho díky. „Měla bys jít do jíst tu večeř.“ Řekl manžel bez výrazu. „Vždyť už jdu. A vy dva si běžte lehnout.“ Pánové se semnou chtěli hádat, ale já je jediným máchnutím přemístila do postele. Pak jsem usedla ke studenému jídlu…
Po večeři jsem stála na jedné hradní věži. Rozhlížela jsem se do dálky, ale na hranici pozemků v té tmě jsem neviděla. Všude se rozprostíraly lesy. Promlouvala jsem zpěvavým hlasem fénixe. Bylo něco popůlnoci, když jsem otevřela dveře do ložnice, kde spali Remusové Lupinové. Poznala jsem, že předstírají spánek. Remusovi jsem zkontrolovala tep a jeho životní funkce. Obešla jsem postel zkontrolovala taky svého manžela a ještě ho políbila. Proměnila se do podoby vlka a stočila se na podlaze do klubíčka.
Spali dlouho vstávali vlastně až na oběd a kluci se vyspat prostě potřebovali. Pánové si při snídani, která proběhla v pravé poledne, špitali. Měli něco zalubem, to bylo jasné. Vypařili se ven. Potají jsem je pozorovala. Zkoušeli se společně proměnit, ale Remus se stejně jako včera přestal soustředit. Není to nic příjemného, když se vaše proměna zastaví v momentě poslední fáze, tedy když máte stále hlavu člověka, ale zbytek těla už je ve vlčí podobě. Přesně tohle se Remusovi stalo. Na dálku jsem mu vstoupila do mysli a násilím jsem ho donutila ustoupit vlkovi v něm. Pak mi oba zmizeli z očí, avšak stále jsem věděla, kde přesně na mých pozemcích jsou.
Zatím jsem seděla v pracovně a četla si nějakou knihu o černé magii. Abych si ta kouzla procvičila, vytvořila jsem na hradě místnost, kde nejsou okna, ani žádný nábytek. Byla jsem právě v tomto pokoji, když se pánové vrátili. Proměna na člověka už proběhla bez komplikací. Proti stěně jsem metala kouzla z černé i fénixovi magie. Remusové mě hledali po celém hradě. V osm večer jsem se dostavila na věž. Zpívala jsem jako fénix. Když mě spiklenci zaslechli, vylezli zamnou na věž a s ulehčením si oba oddychli. Zpívala jsem dlouho. Ale když jsem skončila, obrátila jsem se a odešla do jídelny, ve které seděli Remusové. Stála jsem ve dveřích ve svých bílých šatech, pak jsem podala manželovi plášť s kápí. "Kde si byla celé odpoledne?" Ptal se a oblékal si plášť. Upravila jsem mu kápi, tak aby nebylo nic vidět, a pak jsem nás bez varování přemístila.