Já vím, kdo je Harry Potter
„Volal jste, můj pane?“ Klečel Severus Snape před trůnem Lorda Voldemorta. „Ano, Severusi, volal.“ Pán všeho zla ze svého lebkami ozdoveného místa zle zahlížel na mistra lektvarů. Nemohl pochopit, proč si jeho dcera vybrala zrovna Snapea. Mohla si vybrat kohokoli, třeba Malfoye nebo Notta… „Jistě si vzpomínáš na tu dívku, která ti pro mě dala dopis.“ Aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Najdeš ji, Severusi, a předáš jí zase můj dopis pro ni. Budeš k ní více než uctivý. Řekneš jí vše, co víš o mých plánech. Ale hlavně ji na slovo poslechneš a budeš ji chránit, je ti to jasné?“ „Ale, pane,…“ „Žádné ale, Severusi, to je rozkaz a ty ho splníš! Najdeš ji a budeš jí k dispozici!“ To byla poslední slova pána všeho zla, se kterými byl Severus vykázán z přijímacího sálu. Samozřejmě se nezapomněl poklonit a uschovat dopis do záhybů svého pláště.
XXX
Byl úplněk a kráska vzhlížela ke kotouči na obloze. Už tu stála asi hodinu, když uslyšela kroky. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Nikdo tam nebyl, asi se jí něco zdálo, ale i přes to byla ostražitá. Vlastně tu neměla, co dělat, tady v Bradavicích. „Kdo si?“ ptala se do prostoru. Dveře se zavřely a zámek zaklapl. Kráska se usadila na okraj nejvyšší věže. „Jestli si přišel rozjímat, nebudu ti bránit. Tak se posaď.“ Zase pozorovala lunu. „Jak víte, že tu jsem?“ Ozval se hlas nějakého mladíka. „Slyšela jsem tvé kroky a cítím tvoji magii.“ Chlapec sundal svůj neviditelný plášť a přisedl si k té dívce. „Ty tu nestuduješ, viď?“ Kráska se usmála. „Ne, teď už ne. Tak co, řekneš mi, jak se jmenuješ?“ „No, když mi slíbíte, že nebudete reagovat přehnaně.“ Zašeptal chlapec skoro neslyšně. Kráska upírala pohled na hvězdy, a tak jen přikývla. „Harry, Harry Potter.“ Zašeptal znovu téměř neznatelným hlasem. Nedala na jevo nic, ale uvnitř byla neskonale šťastná. „Chápu.“ Řekla po chvíli ticha „ A jak vy?“ Ptal se Harry. Dívka si povzdechla. „Nemám jméno, říkej mi, jak chceš.“ „Jak chceš, to je zvláštní jméno.“ Pronesl jakoby zamyšleně. Oba se rozesmáli. „Nikdo ti nikdy neříkal jménem?“ Zeptal se. „Když jsem byla malá…“ Začala vyprávět. Věděla, že jemu může věřit. „… a plakala jsem v postýlce, tak se sousedé ptali. Kdo tam v patře je, koho tam matka schovává. Vždy odpovídala nikdo nebo nikoho. A tak je mé jméno Nikdo.“ Na okamžik se odmlčela. „Ale nemyslím, že by na mě ostatní chtěli volat Nikdo, a tak nechávám lidi okolo sebe, aby mi vymysleli jméno, které se ke mně podle nich hodí, ale nedovolila bych si hádat, že mi budeš říkat, Jak chceš.“ Zase se usmála. Harryho to zaujalo. „A máš nějakou oblíbenou, hm, přezdívku?“ „Když byl bratříček ještě na živu, říkal mi Kasiopeo, podle hvězd, které jsem ze své postýlky pozorovala. Ale když za mě jednou přijal řekněme poselství, začal mi říkat Kassandro, podle té známé věštkyně.“ „Kassandra, Kasiopea.“ Zašeptal a snažil se na obloze nalézt souhvězdí KASIOPEI. Kráska se smála jeho pokusům, pak dala svoji hlavu vedle té Harryho a ukázala na oblohu. „Vidíš ty čtyři hvězdy tvořící kosodelník?“ „To přece není Kasiopea.“ „Ne, to není, tak vidíš je?“ Přikývl. „To je JEŠTĚRKA, přímo pod ní je KEFEUS a vpravo od nich leží souhvězdí KASIOPEA.“ Dívali se na ty hvězdy, na její hvězdy. „Ty si asi dost dobrá v Astronomii, že?“ Dívka se usmála. „Některé věci se nemění.“ A pak se rozhodla. Párkrát si ještě dodala odvahy hlubokým nádechem, a pak začala vyprávět. Začala popisovat příběh, který začal dříve, než se chlapec narodil, nyní se píše a doufejme, že bude pokračovat i v budoucnu.